Nemusíš být "hodná holka"

Je to asi dva roky zpět, kdy jsem poprvé na Instagramu narazila na hnutí #goinggrey, kdy se ženy různého věku rozhodly, že si přestanou barvit odrůstající šedivé vlasy a ukáží světu své vlasy v jejich přirozené kráse. Zaujalo mě to a začala jsem o tom přemýšlet. Proč se barvím?  

     Když pominu moderní melírky a červené proužky na gymplu, první přeliv na celou hlavu jsem si udělala ve svých 24 letech. Neměla jsem na hlavě ani památku po šedinách, ale chtěla jsem změnu. A tak jsem si dlouhá léta svoje světle hnědé vlasy barvila na tmavší odstín hnědé s červenými a zrzavými odlesky. Musím říct, že jsem tu barvu měla fakt ráda a vlastně mi na hlavě vydržela téměř 10 let. Následně jsem ji měsíc před porodem Vojtíška vyměnila za svou současnou barvu - tedy zesvětlené světle hnědé vlasy až do blond. Ovšem pořád jsem si nechávala barvit na hnědo i vlasy u hlavy, protože už od mých 30 se mi tam sem tam šedivý vlas objevil a všichni si přeci šedivé vlasy barví (i moje babičky).

A tady jsem si najednou uvědomila, že blond ombré je fajn, ale proč si proboha patlám ke kořínkům barvu, která je stejná jako moje přírodní? 

     Chvíli mi to trvalo, ale v říjnu 2019 jsem šla na barvu s tím, že doplníme blond, ale kořínky už barvit nebudeme...a vyměkla jsem. Stejně jako jsem vyměkla pak v lednu 2020, ale to jsem si už ten den, kdy jsem na vlasech byla, slíbila, že to bylo naposledy.

A světe div se, fakt ano. Svou další návštěvu kadeřnictví jsem stihla těsně před příchodem pandemie. Bez barvení odrostů. Pak nastaly vtipné okamžiky, kdy nikdo nemohl ke kadeřnici, a šediny byly vidět nám všem. Slyšela jsem tehdy spoustu komentářů stylu: "Ty už jsi taky tady šedivá, to je děs, co?" A já se jen usmála a řekla, že to mám schválně, což asi většina považovala za vtip. 

     Mně se tím ale na jednu stranu ohromně ulevilo. Proč bych si měla barvit šediny jako všichni ostatní, proč si barvit vlasy z povinnosti? Být hodná holka a dělat, co se ode mě čeká? Poslední půl rok jsem řešila, jestli si nechám blond ombré a nebo se přestanu barvit úplně. A s láskou a respektem k sobě jsem došla k názoru, že blond zůstává, protože hraní si s barvou vlasů mě prostě baví. Ale nebudu si stresem kousat nehty, že když mi na půl roku zavřeli kadeřnictví, tak nemůžu vylézt na ulici, protože vypadám jako strašidlo.  

     Já jsem já. Mám boky, bříško po dvou dětech a prsa, která už celkem 40 měsíců živí a uklidňují mé děti (a ještě nějaký pátek budou a ne, není na to Vojta moc velký). A taky mám vlasy. Krásné, husté. Jsou mojí korunou, i když jsou nezkrotné a žijí si svým životem. A že jsou už místy šedivé, je prostě jejich přirozený stav a tak mi to dává smysl. Není to nedostatek péče, je to respekt k jejich přirozenosti.

Závěrem je třeba dodat, že já jsem tak trochu blázen. Těšila jsem se, až si budu moct holit nohy, těšila jsem se na první menstruaci (že přišla 3. den na naší 10 denní dovolené u moře mi radost trochu zhatilo, ale o tom zase jindy) a těším se i z toho, že šedivím.

To totiž k životu patří.